Někdy v době hlubokého socialismu, když mi bylo pět let, jsem se definitivně rozhodla , že si pořídím koně. Když mi bylo deset let pořád jsem žádného koně neměla, takže mi nezbývalo nic jiného než po loukách prohánět sama sebe a tvářit se jako opravdový kůň. Frkáni i řehtání mi šlo velice dobře, a tak se o mém umění brzy povídalo po celé vesnici. Mohla jsem být na sebe pyšná!
Ve svých dvanácti letech jsem se zmohla na jednoho opelichaného křečka, a protože křeček nevypadá ani trošku jako kůň, přestal mě velice brzy zajímat, což v podstatě vedlo k jeho předčasné smrti.
Když mi konečně došlo, že koně se od rodičů nedočkám, rozhodla jsem se, že si ho obstarám sama. Bylo mi jasné, že na to budu potřebovat hromadu peněz, a tak jsem začala usilovně vymýšlet jak to zařídit. Došlo mi, že já musím být buďto slavná a bohatá herečka, zpěvačka, nebo nelítostná zlatokopka.
Když ani rok po té ze mě stále žádná zpěvačka ani herečka nebyla, usoudila jsem, že je načase stát se nelítostnou zlatokopkou. Sice jsem ohledně tohoto zaměření neměla mnoho informací, ale naprosto přesně jsem věděla že, zlatokopky nikdy nepracují, a přesto mají mnoho peněz. Většinou se totiž vdávají za bohaté muže, což já bych určitě také zvládla.
Z chytrých časopisů jsem se dočetla, že bohatí manželé žijí hlavně v Itálii, takže jsem se začala učit italsky. Poměrně za krátkou chvíli už jsem uměla skvěle mluvit i psát italsky, ale protože u nás na vesnici moc Italů nebylo, musela jsem hledat náhradní řešení.
Prozatím jsem se spokojila s předsedovic Honzou. Honza byl docela pěkný kluk, byl čerstvě po vyučení a ve zdejším Dží Zí Dí dělal traktoristu. Jeho táta tam tomu šéfoval, a tak jsem měla jistě šance, že bych z nich časem mohla nějakého toho koně vydyndat.
Nevydyndala. Honza zbouchnul místní krasavici Marcelu, a protože si ji musel vzít, poslal mě do háje. Ještě dva roky jsem se tu zahazovala s místní jezeďáckou smetánkou, než jsem pochopila, že mi žádný trakorista, ani mechanik seřizovač, žádného koně prostě nekoupí.
Ještěže přišel do Československa kapitalismus a s ním i mé rozhodnuti vyrazit do světa. Po té, co jsem se stala varietní umělkyní (o tom vám napíši později), zavál mě vítr na tříletou štaci do Brna. Tam jsem si poprvé udělala radost a zaplatila si svoji první vyjížďku na koni v místním jezdeckém klubu Eliot.
Dostala jsem pod sedlo krásného hnědáka a odborný doprovod v podobě protivné instruktorky Aleny. Vyjížďka probíhala přesně dle mých představ. Bylo to něco naprosto úžasného. Ani dva pády mě neodradili od mé touhy mít vlastního koně.
„Je těžké koupit si koně?“ zeptala jsem se nesměle slečny průvodkyně, která mi již od začátku dávala nepokrytě najevo, že se ji nemám na nic vyptávat.
„Je,“ odpověděla mi suše. Její odpověď mne vůbec nepotěšila, přesto jsem sebrala odvahu zkoušela to dál.
„A co bych měla udělat kdybych si chtěla koupit koně?“ Těm co se nyní pousmívají nad moji hloupostí bych ráda dodala, že to byla doba bez internetu a v inzerci novin jste mohli narazit leda tak na koupi pudla či smradlavé sedačky s prdlým pérem.
„No je to složitý, ale u nás ve stáji je teď jeden kůň na prodej.“
„Vážně? No to by bylo naprosto super!“ zajásala jsem radostně, „tak já bych si ho vzala,“ rozhodla jsem se rychle, aby mi ho někdo náhodou nevyfouknul. V tu chvíli jsem sice netušila o jakého koně jde, ale to nebylo důležité, hlavně že byl na skladě.
„Je to plnokrevný ryzák,“ upřesnila mi Alena. Nevím, co znamenalo označení plnokrevný a ani to pro mne nebylo důležité. Kůň jako kůň. Co jsem si všimla, tak v té stáji byli dva ryzáci. Jeden krásny a statný, zatímco ten druhý byl takové hubené hrbaté chuďátko. Tiše jsem doufala, že řeč je o tom prvním. Pokračování na další straně →
Koňská oáza – trvalý domov pro koně v nouzi >>
Jak mě vitariánská strava vylepšila a co se stalo, když jsem ji přestala držet >>
Nejtemnější stránky vašeho znamení >>
