Koupila jsem si koně jako chleba v krámě

Sotva jsme se vrátili z vyjížďky, hned jsem chtěla vidět co vlastně kupuji. Je zvláštní, že mé nadšeni z koupě vlastního koně nepominulo ani když jsme přišli k boxu hrbáčka. Alena otevřela box a ukázala mi koníka v celé jeho kráse. Byl sice poněkud kostnatý, měl hluboce prosedla záda a skoro vůbec se mi nelíbil, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděla o žádném jiném koni, který by byl na prodej, připadal mi nakonec docela oukej. Kupodivu mne neodradila ani jeho cena. Třicet tisíc, mi vzhledem k tomu, že jiný na skladě stejně nebyl, přišlo také skoro oukej. Hned jsem si ho zamluvila. Alena mě několikrát musela ujistit že ho nikomu jinému neprodají.

Svého vysněného koně jsem si koupila tak, jako si většina lidí kupuje chleba. Rychle a bez zbytečného přemýšlení. Nechci se již více vyjadřovat k oné trapné události, kdy jsem majitele koně osočila z podvodu s dokumenty, neboť v kolonce pohlaví bylo napsáno valach. Kůň za kterého jsem měla zaplatit rozhodně žádný valach nebyl. Přece každý ví jak vypadá valach! Těžkotonážní pivovarský tahoun s prdelí jako kredenc, ale tenhle kůň byl drobounký s malými kopýtky a mrňavou prdýlkou. Takže to vypadalo na zjevné machinace s dokladama!

Když jsem byla několika přítomnými lidi ze stáje ujištěna, že můj budoucí kůň je opravdu valach, a to i přesto, že nikdy pivovarský vůz netahal, koně jsem koupila. Tečka. Dál už to vážně nechci rozebírat.

Po zaplacení jsem šla za svým novým mazlíčkem, jehož bývalý majitel mne několikrát ujistil, že je to moc dobrý kůň a že jsem udělala obchod století. Po té lapálii s pohlavím už jsem mu raději věřila.

Koník mě sice přivítal s podezřelým skřípěním zubů, ale protože jinak se tvářil sympaticky, nepovažovala jsem to za závadu a láskyplně jsem mu nabídla svoji náruč. Objala jsem ho kolem krku a pár sekund prožívala ty nejkrásnější okamžiky svého života.

Můj kůň.
Tohle je můj kůň!
Pak mě kousnul do ramene.

Později mi bylo vysvětleno, že když kůň skřípe zubama a dává ušiska dozadu, tak se semnou rozhodně mazlit nebude. Trošku mě to ranilo, protože tenhle kůň měl ušiska k temeni snad přilepená a zubama vrzal pokaždé, když jsem se na něj jenom podívala. Poněvadž jsem optimistka, tak jsem věřila, že ho to přejde.

Mimochodem, ten kůň se jmenoval Cekold a jeho děd byl tůze legendární  trojnásobný vítěz Velké Pardubické, byl také ryzák, a jmenoval se Korok. Jeho druhý děda, Behistoun, se stal vítězem ceny Washington DC.

Mýmu koni se ve stáji říkalo Vezír, ale vůbec nevím proč, protože podle mě to žádný turek nebyl a korán, aspoň v mé přítomnosti, nikdy nečetl.

Jak naše první setkání viděl Vezír?

Přišla nějaká rozčepýřená blonďatá krasavice s pisklavým hlasem a že prý mě kupuje. Co jsem tak stihnul vyrozumět, tak za mě dává pěkných třicet tisíc. Luxusní cena, ale myslím si, že ji ten můj kozel (majitel), zapomněl říct, že mě pěkně bolí záda, a že mám nachromlou nohu. Také ji zřejmě neřekl nic o mých náladičkách. No nevadí, aspoň bude sranda.

Po hodině se objevila znovu. Otevřela můj kurník a sebevědomě vlezla dovnitř.
„ Já jsem teď tvoje nová panička, tvoje maminečka,“ zašveholila se slaďoučkým úsměvem, roztáhla ploutvičky a pověsila se mi na krk.

Skvělé, takto snadno jsem si do člověka ještě nekousnul.

Pokud o tohle divadlo nechcete přijít, navštivte moji FB stránku a dejte ji lajk, protože jakmile přidám pokračování, hned se to dozvíte 🙂

Návrat k prvnímu dílu >>

Fotogalerie >>

 

Mrkněte se prosím na tento projekt na HitHit ↓↓↓

Právo koně na život vyprší s dnem jeho užitečnosti. Mizí láska, výběhy, krásné stáje i starostlivá péče. Pro mnohé majitele je totiž takový kůň na obtíž a nechtějí ho dále „zbytečně“ živit. Někteří se rozhodnout poslat ho rovnou na jatka a koně tak zužitkovat do poslední peny. A tak vznikla myšlenka vytvořit těm neužitečným, odkopnutým koním domov. Nejenom, že můžete pomoci i vy, ale  jsou tu připraveny i velmi lákavé odměny, tak nakoukněte, třeba to osloví i vás. Koňská oáza na HitHit >>

 

loading...