Princ byl doslova a do písmene zlodějem lidských srdcí. Každý, kdo nás navštívil, byl uchvácen jeho vlídností, mohutným zjevem i smutným osudem.
Princ trpěl spánkovou deprivací, což znamená, že si nechtěl na spaní lehat a celou noc klimbal ve stoje. Jeho tělo tím pádem trpělo dlouhodobým nedostatkem odpočinku, a tak se často stávalo, že při spaní padal, což mu způsobovalo různá zranění. Nicméně i přes tento neduh Princ krásně prospíval a užíval si svůj důchod. Mnohokrát dal najevo, že do starého železa rozhodně nepatří. Po čtyřech letech aktivního života však přišel rychlý zvrat k horšímu. Veterinářka zjistila, že má v břiše melanom velikosti míče, který mu způsoboval velké bolesti a nechutenství. Během několika dní se jeho stav výrazně zhoršil, ale my jsme to stále nechtěli vzdát, dostával podpůrnou léčbu a injekce na bolest. To mu hodně ulevilo a Princ si ještě pár dnů užíval procházky a pastvu. Dokonce ještě našel chuť zlobit a prudit Lindu. Vypadal spokojeně, i když jsem věděla, že to nebude na dlouho. A ten den bohužel záhy přišel. Spíše noc.
Mám veliké štěstí, že mohu spát s koníkama ve stáji, protože jedině tak jsem mu mohla rychle pomoci. Kolem druhé hodiny jsem slyšela, že je neklidný, pořád pochodoval a byl velmi nervózní. Než jsem k němu přiběhla, už ležel. Často se stávalo, že jsem ho v noci musela zvedat (spíše ho duševně podporovat, aby se zvedl), ale tentokrát to vypadalo, že to nezvládneme. Měl těžkou koliku. Hned jsem volala veterinářce, do dvaceti minut přijela. Mezitím jsem Prince horko těžko dostala na nohy a vyvedla ho před stáj. S veterinářkou jsme se totiž domlouvaly, že pokud tato situace nastane, bude na čase zrušit léčbu a pomoci mu odejít.
Dostal první injekci, po které se téměř okamžitě uklidnil a začal si pomalu lehat. Pak dostal druhou injekci, která ho uvedla do spánku (narkóza). Když už tvrdě spal, dostal třetí, která mu pomohla odcválat za duhový most. Seděla jsem celou dobu u něj, hladila ho a cítila jak odchází.
Když to teď píšu, tak brečím jako želva, i když to píši s několika měsíčním odstupem. Dříve jsem nemohla, moje srdce to nedávalo.
Linda u těla Prince stála dlouho, volala ho i následující den, když už tam nebyl. Po pár dnech smutku se s jeho odchodem smířila. Možná si řeknete, že jsem koníky k jeho tělu neměla pouštět, ale oni aspoň měli možnost pochopit, co se stalo a smířit se s jeho odchodem. Nina s Adélkou si k němu jenom šňuply čumáčky a po pár vteřinách odešly. Ovšem Lindička byla Princova družka, proto tak truchlila.
Také naši kamarádi se přijeli s Princem rozloučit. Velmi si vážím toho, že se nebáli k němu podřepnout a dát mu poslední sbohem. Věřím, že Princ to viděl a jistě měl radost. Slzičky kanuly nám všem. Měli jsme tě všichni moc rádi, koníčku můj milovanej 💖
