Jak jsem již v jednom svém článku psala, před pár lety jsem díky své skvělé kamarádce Kateřině poznala, co je to vitariánská strava. Přes svůj dosavadní ortodoxně masožravý způsob života, jsem nakonec podlehla jejímu vábení a začala jsem jíst 70% raw food.
Nebylo to pro mě lehké, vůbec mi to nechutnalo, protože jsem pořád myslela na maso a pečivo, které jsem do té doby jedla v podstatě od rána až do večera. Nakonec jsem to s velkým sebezapřením nějak zvládala. Katka byla totiž moje velká motivace, neboť byla stoprocentní vitariánkou již šest let a jenom kvetla zdravím, energií a krásou. A to jsem chtěla samozřejmě také.
Takže s velkým odhodláním jsem začala se 70% raw vegan stravou. Zbytek tvořila vařená vegetariánská strava. Prvních 14 dní bylo naprosto super. Pak nastoupila první vlna detoxikace a s ní spojené velice nepříjemné detoxikační projevy, o kterých jsem již dříve psala v jiném článku. Tento článek naleznete zde. Po několika různě silných detoxikačních vlnách a o pár desítek měsíců později (ano takto dlouho to trvá, než se tělo pročistí, pokud je hodně zanešené toxiny) jsem začala na sobě pozorovat první příjemné změny. Nejdříve vám tu popíši můj tělesný a duševní stav před tím, než jsem začala baštit 70% raw vegan.
Stav před: Je mi 38 let, jsem přiměřeně spokojená, přiměřeně v dobrém fyzickém stavu, mám ráda procházky, ale nejraději sedím doma a koukám na televizi, nebo courám na FB. Mám ráda teplíčko, kafíčko a klídeček. Chodím do práce, která mě nebaví a navíc mě sotva uživí. Jsem lehce neurotická, všechno mě rozhodí, všechno si beru a nic se mi nechce. Časté bolesti hlavy ani nekomentuji. Rýmu dostávám tak dvakrát až třikrát do roka a jednou za čas lehnu s nějakou virózou. To je podle mě standartní stav běžného člověka ve středním věku. Občas mě docela úporně pobolívá palec u nohy a kloub na prstu u pravé ruky, který mám i dost nateklý (začínající dna), bolí mě kolena (nic strašného, ale vím o nich), pobolívají mě kůstky v nártu (revma, artróza) a téměř pořád cítím bolavý loket – staré zranění, kdy jsem spadla z koně. Loket bolí tak, že kolikrát nemohu ani nic vzít do ruky, nemohu ji natáhnout nebo mít naopak delší dobu ohnutou. Navíc mě již pár let otravuje nějaká lehčí forma lupenky.
Mnou popisovaný stav není žádná tragédie, věřím, že v mém věku to není nic neobvyklého, blíží se mi čtyřicítka, a koho v tomto věku něco nepobolívá, že?
Po třech letech vitariánské stravy u mě však nastávají obdivuhodné změny. Tak za prvé, z procházek jsem najela na tvrdou turistiku, kdy dvacet až třicet kilometrů pro mě není žádná překážka. S chutí si vylezu pár lesních krpálů (dlouhé a strmé kopce) za sebou a pořád můžu dýchat i normálně chodit J. Dále mě přestaly pobolívat všechny klouby. Najednou jako když utne. Dokonce i můj chronicky bolavý loket, který mě trápil od mých dvaceti (!) let, najednou úplně přestal bolet. Dále jsem si uvědomila, že už přes rok jsem neměla rýmu. Dokonce jsem nebyla nemocná, ani když kolem mě všichni umírali na chřipku. Cítila jsem se jako superžena! Chytila jsem nový vítr a začala rozvíjet svoji seberealizaci. Pustila jsem se do malování a psaní. Dnes mě to dokonce živí. Původní zaměstnání, kde jsem vůbec nebyla šťastná, které mě vyčerpávalo a vůbec nebavilo, jsem na svá stará kolena opustila a začala dělat to, co jsem si přála dělat už jako malá – být malířka a spisovatelka. Konečně tedy dělám práci, která mě opravdu baví, naplňuje a živí.
Myslím si, že vitariánská strava mi toho tedy dala opravdu hodně. Že jsem se díky ní probrala z letargie a hlavně jsem zjistila, že pobolívání kloubů není otázka věku, ale výběru stravy. Na vitariánské stravě jsem se ve svých 45 letech cítila fyzicky i psychicky mnohem lépe než, když mi bylo 35! Baví mě akce, jsem pořád v pohybu a televizi si pouštím jen před spaním, aby mě udyndala. Jen ta lupenka je tak nějak pořád stejná, na ni se ta vitariánská strava nijak neprojevila, ale já jsem natolik psychicky silná a v pohodě, že ji prostě neřeším.
Z určitých důvodů jsem se však po pár letech 70% raw food stravování, začala vracet ke konvenční stravě. Jednoduše řečeno, zelenina a ovoce mi přestali z ničeho nic chutnat, ba co více, lezli mi krkem. Prostě se nějak silně ozval můj původní naturel ortodoxního požírače masa a mouky.
Prvních pár měsíců se nedělo nic zvláštního, jen jsem začala přibírat na váze, což jsem se snažila brzdit cvičením a turistikou. Asi po osmi měsících jsem si všimla, že mi začíná otékat prst na ruce a dokonce mě i občas pobolíval. Po další době se přidal palec u nohy a vrátila se bolest loktu. Chybí mi energie, a tím pádem dost často podléhám kouzlu televize a sladkému nicnedělání. Všechny mé minulé neduhy se prostě začaly vracet.
Je tedy pro mě ten nejvhodnější čas se zase vzpamatovat a opět si zvolit cestu čistoty, humanity a zdraví? Ano je. Věřím, že i mnohé z čtenářů, kteří ještě s raw vegan váhají, jsem inspirovala a přesvědčila, že raw vegan je opravdu to, co naše těla i mysl dělá lepší a mladší.
Proč mi ubližuješ když tvrdíš, že mě miluješ?
Už nechcete být hodná holčička? Přečtěte si moji výstřední Příručku pro mrchy začátečnice a dozvíte se, jak se stát ženou, které muži padají k nohám
Jak mě vitariánská strava vylepšila a co se stalo, když jsem ji přestala držet
Nejtemnější stránky vašeho znamení
