Seznámili jsme se na pražské diskotéce. On byl známý a oblíbený fešák z bývalé Jugoslávie a já mladá a dost hezká Go Go tanečnice z Prahy. V pauze mezi tancem, kdy jsem si na baru vychutnávala ledově vychlazenou a lahodnou kolu, za mnou přišel a pozval mě na drink. Slušně jsem ho odmítla, neboť jsem neměla o seznamování zájem a šla jsem zase tancovat.
Koupil si pití a posadil se přímo před podium, kde jsem tančila. Doslova ze mě nespustil oči, a to ani po té, co za ním přišli jeho kamarádi. Nemůžu říci, že by mi to nelichotilo, ale jinak mě to nechávalo chladnou. On totiž neměl tu správnou výšku, a to byl pro mě vážný problém. Mě nevadilo, že je to „jugoš“, ani to, že jsem věděla, že je muslim, ale vadilo mi, že byl menší než já a pro mě to prostě byla nepřekonatelná překážka. On se však nevzdával a dokonce si u majitele diskotéky zjistil, které dny tancuji, aby mě náhodou neprošvihnul. Přiznám se, že právě jeho odhodlání mě nakonec obměkčilo a ten drinčík jsem si sním dala. Během rozhovoru jsem mu tak nějak přišla na chuť a dala mu své telefonní číslo. A tak začal náš románek.
Přes počáteční zmatek s jeho nevyhovující výškou jsem se do něj bezhlavě zamilovala. Navzdory tomu co se všeobecně o muslimech míní, musím říci, že byl vůči mě po celou dobu našeho tříletého vztahu velice ohleduplný a galantní.
Co se jeho víry týče, bylo to s ním docela zvláštní. On sám se nijak zvlášť nemodlil, alespoň jsem ho nikdy neviděla, alkohol normálně pil, i když věděl, že Alláh to nemá rád, a o koránu nevěděl vůbec nic. Podle mě ho ani nikdy nečetl. Ramadán nedržel. Přesto byl hluboce věřící a velice si na svém náboženství zakládal.
Vánoce bral spíše jako naši kulturní tradici, než jako náboženský symbol. Svým českým přátelům nikdy neopomněl poslat přáníčko, nebo jim osobně popřát vše nejlepší k vánocům. Pro mě měl vždy připravené dárečky pod stromeček, ale vánoce jsme spolu nikdy neslavili. To však bylo z toho důvodu, že jsem jezdila na vánoce k rodičům. Domnívám se, že kdybych s ním bydlela a chtěla mít stromeček a štědrovečerní večeři, určitě by nic nenamítal. Alespoň ne tady v Česku.
Nevadila mu ani moje ovčanda Aranka a dokonce ji kupoval konzervy, když jsem k němu přišla. Pohostinnost se vším všudy. Nikdy jsem spolu nejedli žádné vepřové. Díky mě se dozvěděl, že kuřecí salám nemusí být jen z kuřete, ale že většinou obsahuje i levnější vepřové maso. Nemohl to pochopit a byl naštvaný, protože si ho celou dobu kupoval a velice si ho oblíbil. Od té doby vždy pečlivě pročítal obsah výrobků. Byl zdrcen z toho, že díky své nevědomosti v naší republice snědl tolik vepřového masa, aniž by to tušil. No neumřel z toho.
Měl obrovskou úctu ke starým lidem. Jednou, když jsem nedala přednost na přechodu staré babičce, protože se mi nechtělo čekat, než to přeběhne, tak mě vyplísnil jako malého fakana. Vždy když viděl nějakou babičku, hned jí nabízel pomoc. Vynést nákup, podržet dveře, prostě cokoli. Problém byl, že vypadal jako mafián nejtěžšího kalibru, takže byla otázka, zda si ty babči nechávali pomoci dobrovolně, nebo ze strachu.
Stále někomu půjčoval peníze. Stovečku tomu, stovečku onomu. Když jsem viděla ty zkrachovalce, kterým půjčoval, bylo mi jasné, že ty peníze nikdy neuvidí. Řekl mi, že to nevadí. Když on má, tak rád pomůže. Alláh si to takhle přeje. Ti lidé si od něj brali peníze jako půjčku, aby měli lepší pocit, ale on jim je prostě dával.
I jeho chování ke mě bylo naprosto příkladné. Neustále mne ujišťoval o své lásce. Velice mne miloval a téměř pořád mi to dával najevo. Vždy jsem dělali jen to co jsem chtěla. Pořád se ptal jestli něco nepotřebuji, zda se cítím dobře, co bych si přála. Byl neskutečný grand a džentlas.
Jednou, když mi v restauraci přinesly propečený biftek, přestože jsem chtěla krvavý, tak ho sice vrátil a požádal o nový, aby mi vyhověl, ale zaplatil za oba! Nikdy mě neuhodil. Ne že by neměl důvod. Tím nechci říci, že by muž měl mít oprávnění ženu bít pokud má důvod, ale vzhledem k jeho horkokrevné nátuře, bylo až s podivem, že se ho to nikdy ani nenapadlo.
Jeho víra ho v mnoha věcech dost ovlivňovala, nicméně nemohu říci, že by se nějak negativně projevovala na jeho vlastnostech. Byl to prostě oblíbený fajn člověk s kvalitním morálním kodexem.
Nikomu svoji víru nepodstrkoval a plně respektoval naše tradice. Dokonce pochopil i to, že když chce k němu jít na návštěvu, musí se předem ohlásit.
První zádrhel jsem měli, když jsem se ho zeptala, co by dělal, kdybych byla jeho žena a byla bych Srbka. Jak je známo, tak v době války v Jugoslávii, byla mnohá smíšená manželství naprosto zničena. Muslimští manželé zapuzovali Srbské manželky jako o závod. Dost mě zklamalo, když mi dal najevo, že se na toto téma nechce vůbec bavit. Nemám prý řešit problém, který neexistuje.
Mým vtíravým otázkám tvrdošíjně odolával a já je nakonec vzdala. Dost možná spíše ze strachu, že by mi opravdu mohl nakonec opravdu odpovědět. Tu odpověď jsem totiž v hlouby duše znala.
Druhý, a to poměrně zásadnější zádrhel přišel krátce po 11. září. I přes to jak jsem do něj byla zamilovaná, nemohla jsem přes růžové brýle nevidět, že s tímto činem sympatizuje. Svoji duševní podporu dával i Talibanu. Při jedné večeři s jeho albánskými přáteli, jsem i přes jazykovou barikádu vyrozuměla, že se baví o onom strašlivém teroristickém činu a vůbec by jim nevadilo, kdyby to pokračovalo dál. Během večeře několikrát vychválili jejich „šéfy z Talibanu“. Já si rozhodně nemyslím, že by můj přítel, či jeho přátelé byli jakkoli napojeni na tuto instituci, nicméně jejich jednohlasné a nadšené schvalování této zrůdnosti dalo jen tušit, jak by se asi zachovali, kdyby je ti „jejich“ šéfové požádali o laskavost.
Tito jugoslávští muži k nám do republiky přišli jako utečenci před válkou. Nejenže se tito zachránění muži v Česku zaobírali obchodem s bůhví čím, ale podle toho jak nadšení byli z činu, tak se dá celkem lehce předpokládat, že by byli ochotni klidně navázat spolupráci. A to i přes to, že původně to byli v celku hodně umírnění muslimové a nikdy svoji oddanost k Alláhovi nedávali okatě najevo.
Ony sympatie jsem nechápala i z toho důvodu, že tzv. praví muslimové Talibán rozhodně neschvalovali, aspoň to tak bylo neustále ve zprávách.
Co jsem tímto osobním příběhem vlastně chtěla říci? Ty, co by si mysleli, že jsem se přítelem kvůli schvalování teroristického činu rozešla, musím zklamat. Můj věk a mé růžovoučké brejličky mi nedovolili tuto závažnost nějak hloubkově prožívat. Pořád jsem byla zamilovaná, a tak šla politika stranou. V té době to šlo tak nějak mimo mě. Teroristé, útok i celý Talibán. Dokonce se domnívám, že pokud by na tom můj přítel trval, konvertovala bych. A on by na tom v případě sňatku zajisté trval.
Důvod proč jsem tento příběh sepsala je ten, že člověk, o kterém jsem měla a stále mám, vysoké mínění, ten samý člověk, kterého stále nosím v srdci, přestože mi ho zlomil, se v kritické době choval přinejmenším poněkud nepatřičně.
V dnešní době se ve všech pádech skloňuje tzv. Islámský Stát. Kolik navenek umírněných muslimů mu v soukromí drží palce?
Nejtemnější stránky vašeho znamení
Proč muži chtějí potvory? Začtěte se do knihy, která vám pomůže najít a zkrotit pana božského. Tento bestseler od spisovatelky Laury Janáčkové prostě musíte mít 🙂
Návod pro muže jak zbalit ženu. Zabralo by to i na vás?
Smrdí vám byt? Možná za to může váš manžel!
