Nevěřili byste, co všechno se může stát, když pomůžete kamarádce v nouzi a necháte ji u sebe pár dnů přespat. Tento příběh, který mi napsala jedna moje čtenářka, je dalším jasným signálem toho, že náš stát dělá vše pro likvidaci svých občanů.
Moje kolegyně Hanka potřebovala pro sebe a svojí malou dcerku rychle ubytování, protože pohár trpělivosti s jejím agresivní manželem už přetekl. Hanku jsem měla vždycky hodně ráda, a tak jsem ji nabídla, že nějakou chvíli může bydlet u mě. Byla hrozně šťastná a ještě ten den se ke mě s malou Haničkou nastěhovali.
Naše soužití bylo krátké, ale velice příjemné, a tak jsem byla spíše smutná, než ráda, že si Hanka s dcerkou našly své vlastní bydlení.
Po pár dnech, co se odstěhovaly, jsem však zažila strašlivý šok. Vrátila jsem se po celodenní dřině z práce domů a místo, abych si užila zaslouženého odpočinku, tak jsem se musela potýkat se stěhovákama.
Pánové přijeli s dvěma asistenty exekutora, měli otevřený můj byt a chystali se nakládat mé věci.
Vůbec jsem nechápala, co se to děje. Byla jsem si jistá, že nikde nic nedlužím. Po chvilce mi bylo oznámeno, že přijeli pro mobiliář, o kterém se domnívají, že patří mé kamarádce, co u mě týden bydlela.
Nastalo dvouhodinové přesvědčování o tom, že věci jsou mé, kamarádka u mě jen párkrát přespala a rozhodně u mě nemá žádné věci. Jenomže jim to nestačilo. Musela jsem dohledávat účtenky, které si naštěstí i po dlouhá léta schovávám, takže kromě pár maličkostí jsem jim vlastnictví svých věcí dokázala.
V některých případech jim však nestačili ani účtenky (nebylo tam mé jméno), takže jsem jim dala k nahlédnutí výpisy z karty, kde nákupy novějších věcí, placených kartou, byly zaevidované.
Po tříhodinovém handrkování se sebrali a odjeli s prázdnou. Nechci však ani domyslet, co by se stalo, kdybych se včas nevrátila domů. Našla bych prázdný byt?
Dodnes netuším, jak se dozvěděli, že u mě kamarádka pár dnů přespávala a už vůbec nepochopím, jak náš právní stát může vystavovat své daňové poplatníky riziku takovým obludnostem.
Jana. S.
Přijde k vám někdo na návštěvu, dva dny u vás přespí a pokud je v exekuci, tak můžete očekávat další návštěvu, tentokrát exekutorskou? Je toto normální? Nebo, než si pozvu domů kamarádku, neměla bych si předem zjistit její situaci?
„Ahoj Jani, než ke mě půjdeš na kávu, mohla bys mi prosím vyplnit dotazník?“
Kdy už dozraje čas k nápravě těchto zparchantělých zákonů, které dávají exekutorům téměř neomezené možnosti, jak ničit životy?
Udělat si dnes dluh přitom není vůbec těžké. Stát se to může komukoli a kdykoli. Stačí delší nemoc, pár nezaplacených účtů a jste v tom.
Samozřejmě je mnoho lidí, kteří si své dluhy nasekali vědomě, jen aby si uspokojili své touhy. Nechtělo se jim čekat, až si naspoří a pak se jim to vymklo z ruky. Nesplácí své dluhy, a proto je nasnadě, že na ně exekutoři útočí.
Je tu však jedno velké ale! To si dlužník opravdu nezaslouží mít právo na domov? Musí být vystavován neustálému stresu, že přijde domů a ani si neotevře byt, protože exekutor mu vypáčí zámek a dá jiný?
Dluhy se mají platit, o tom žádná, ale to přece neznamená, že právní stát udělá z exekutora nadčlověka.
Máte nějakou podobnou zkušenost, kdy jste byli exekutorem neoprávněně konfrontováni? Napište mi prosím, ráda váš příběh zveřejním.
