Možná jste to sama zažila nebo zažíváte, možná máte ve své blízkosti někoho, kdo si tím prochází. Bolest z nevyrovnané lásky s prevítem. Deprese a smutky, díky nimž se dá skončit i na psychiatrii. I taková může být láska.
Je mnoho žen, které milují svého partnera, aniž by jim tato láska byla alespoň z poloviny oplácena. Pro pár vzácných hezkých chvilek však ve vztahu pokračují, i když jim to přináší více bolesti, než radosti. Nemluvíme ani tak o fyzické bolesti, nýbrž o psychickém strádání z nekvalitně prožívaného vztahu. Jenže láska k prevítovi, bývá velice silná, a čím více se jí nedostává zpět, tím více po ní žena prahne. Dost často se totiž stává, že má žena úžasný vztah s mužem, který ji sice miluje, ale ona se s ním nudí. Vztah setrvačně pokračuje dál, dokud ji přes cestu nepřejde narcistický sobec, s nadupaným sexappealem. Pak je ztracená.
„Mít hodného muže je děsně fajn, jenže kolena se mi z něho prostě nerozklepou.“ říká osmatřicetiletá Jana, která vyměnila hodného manžela za prevíta a nyní není schopna odtrhnout se od muže, který ji týrá. On jí kdysi houževnatě nadbíhal, měl pro ni jen sladká slovíčka a ohnivou lásku. Ale to se celkem brzy změnilo. „Kdysi jsem byla vdaná, ale rozvedla jsem se. Manžel byl sice velice hodný, kultivovaný, praktický a pracovitý, ale nepřitahoval mě. Když mi do cesty vkročil Marek, byla jsem ztracená a manžela jsem bez přemýšlení opustila. Marek byl celý potetovaný, kouřil, mluvil sprostě a měl pohled dravce. V posteli to se mnou uměl jako nikdo. Zamilovala jsem se a prožila s ním nejkrásnější tři měsíce v životě. Pak to začalo jít hodně ztuha. Začal na mě kašlat a já začala žárlit. Byl totiž samá ženská.
Hodně jsme se kvůli tomu hádali a vždy to skončilo tím, že mě nazval hysterkou a odešel. Pořád mě za všechno peskoval. Málo jsem uklízela, málo vařila a málo vydělávala. Říkal, že jsem k ničemu a mám být ráda, že se mnou je. Mohla jsem si oči vybrečet a stejně jsem neodešla. Místo toho jsem prodala byt po rodičích, abych mu ukázala, že nejsem žádná socka a mohla mu udělat nějakou tu radost. V tu dobu mě zase nosil na rukou a v posteli se mnou dělal divy. Jenomže moje peníze se brzy rozkutálely, část z nich skončila někde v automatech, a vše začalo nanovo. Hádky ve kterých mi vyčítal, že jsem nemožná, líná, neschopná a ještě k tomu žárlivá kráva. Jednoho dne padla i první facka. Měla jsem se sbalit, ale já zůstala. Jsem s ním už tři roky. Často musím nosit sluneční brýle, aby nebylo vidět, jak mám zmalovaný obličej. Vím, že se chlapům líbím, mohla bych mít hodného muže, dokonce i můj bývalý manžel by mě vzal kdykoli zpátky, ale já prostě Marka miluju. Za kousíček jeho přízně jsem ochotná dlouze trpět.
Není nic zvláštního na tom, že nám imponují muži drsnějšího typu. Touha po ohnivém objetí totiž bývá zpravidla silnější nežli vlastní pud sebezáchovy. Nejedna žena dává přednost životu na hraně před spokojeností všedního dne po boku nějakého solidního muže. Co na tom, že stejně nejsou šťastné, pár okamžiků blaženosti, přece za to utrpení stojí. Čas od času sice přísahají, že si to už nedají líbit a odejdou od něj, ale stačí jedno objetí a všechno berou zpět. Jak by mohly odejít? Vždyť se přece milují a on slíbil, že se změní.
Čtyřicetiletá Mirka zase vypráví toto: „ Byl to takový ten typ, milého grázlíka, který se ženám líbí již na první pohled. Nikdy nezapomenu na ty krásné chvíle, které jsme spolu prožívali, když se mi dvořil. A ten fantastický sex! Jen při myšlence na něj, se mi podlamovaly kolena. Po pár týdnech chození mi navrhnul, ať jdu bydlet k němu. Dnes, po dvou letech, jsem pro něj však jen slepice nebo ještě něco horšího. Nic mu není vhod. Domů chodí, kdy chce, někdy také vůbec. Spí se mnou jen za odměnu. Stojí mě to velké úsilí, zařídit vše tak, aby byl spokojený. Jenomže čím více se mu snažím vyhovět, tím více nároků na mě klade a je stále těžší udržet ho ve spokojenosti. Vím, že se ke mně nechová pěkně. Když jsme spolu ve společnosti, klidně si předemnou koketuje s jinými ženami a je zjevné, že ho baví pozorovat můj vztek. Přesto ho miluji, protože stačí, aby se ke mně naklonil a už mi buší srdce. Jediným dotykem mě přesvědčí o své výjimečnosti a nenahraditelnosti. Do ucha mi zašeptá, že mě miluje a žádná jiná ho nezajímá a já mu to i přes jeho zjevné nevěry vždycky ráda zbaštím. Pro tyto vzácné chvíle jsem ochotná trpět a sžírat se žárlivostí i smutkem z jeho nezájmu o mě.“
Mnoho žen se v takovém vztahu trápí, ale stejně neodejdou. Nebo ano, ale pro další vztah si najdou ještě horšího. Jsou ženy s takovými partnery, protože je milují, nebo je milují právě proto, že s nimi tak zle nakládají?
V čem spočívá kouzlo této citové brutality? Proč si trápená žena raději nenajde partnera, se kterým bude mít harmonické soužití plné pochopení? Proč taková žena odmítne dobrého, vřelého a milujícího muže a nechá se okouzlit tím, kdo ji utlačuje, zraňuje, či dokonce nedej bože bije? Nejedna zklamaná a nešťastná žena se sama sebe ptá, proč dala přednost prevítovi před milým chlápkem.
Jak se prevíta zbavit: Nejdůležitější je rozhodnutí. Jenomže právě tohoto rozhodnutí se mnoho žen strašně bojí. Závislost na partnerovi bývá mnohdy tak silná, že je to horší, než zbavovat se závislosti na drogách. Ženy, které mají pocit, že nemají dost sil svůj život změnit a ze vztahu odejít, by měly zapracovat na své sebelásce. Začít se chválit za každou maličkost a vidět se v těch nejlepších barvách. Dalším krokem je budování života prostřednictvím aktivit mimo partnerství. Provozovat své koníčky bez partnera. Získat sebevědomí a nové přátele. Žena najednou zjistí, že je pro svého tyrana moc dobrá, zabalí si svých pár švestek a vydá se za novým životem.
To se však nemusí podařit vždy. Pokud je stále ochotná za trošku blaženosti strpět i násilí, či psychickou tyranii, je to prostě patologická závislost, která vyžaduje odbornou pomoc. Tady kamarádské rady, ani podaná hmotná pomoc nepomohou.
