Ráda bych se s vámi podělila o můj příběh, který se mi stal, když jsem hrdinně zachraňovala pár vyhozených knížek, které jsem při odpolední procházce s pejskem, zahlédla na dně kontejneru. Jsem vášnivá čtenářka, knihy miluji, Takže jsem zkrátka nemohla dovolit, aby je potkal takovýto hanebný osud. Psa jsem uvázala hned vedle, abych ho nemusela kontrolovat a má záchranná akce mohla začít.
Citlivé dušinky ujišťuji, že šlo o kontejner s papírem a navíc v něm kromě již zmiňovaných knih nic jiného nebylo. Jsem přiměřeně sportovní typ, a tak pro mne nebyl problém vlézt dovnitř, knihy si ze dna pohodlně vysbírat a nastrkat je do tašky. Už jsem se chtěla vysoukat zpět na světlo, když tu jsem zaslechla příchozí kroky a hlasitý hovor. Rozhodně jsem neměla v úmyslu nechat se kýmkoli přistihnout jak lezu z popelnice. Rozhodla jsem se tedy zůstat uvnitř a počkat až hrozba odhalení pomine. Odhadem, se jednalo o dvě dospělé osoby a dítě, jež z celé dobroty srdce, řešily smutný osud nějakého opuštěného psa, kterého někdo krutě uvázal u popelnic a nechal napospas zlotřilým bídákům, potulujících se po ulicích zločinného velkoměsta. Měli v úmyslu zavolat odchytovou službu. Abych zachránila svého psa, před dobrovolnými zachránci, musela jsem se překonat a vylézt z kontejneru ven. Pro ty z vás, kteří by jste se někdy v budoucnu chystali lézt do kontejneru mám jedno veliké a důrazné upozornění – dovnitř se dostanete snadno, ven však nikoli. To jsem poznala hned po té, co jsem svižně přehodila nohu přes okraj té plechové nádoby a chtěla se přes něj elegantně přehoupnout. Vtip je v tom, že nádoba je dosti hluboká, nemá zevnitř žádný výstupek na který by se dalo stoupnout, a navíc má zakulacené dno, takže nohám neposkytuje žádnou odrazovou oporu. Zkrátka řečeno, vývojáři nepočítali s tím, že by někdy někdo potřeboval rychle a elegantně z kontejneru vylézat, a tak se touto záležitostí nijak nezabývali. Můj pokus o důstojné vstoupení na veřejnost skončil hlučným pádem na dno kontejneru a efektním zabouchnutím jeho těžkého kovového víka. To vzbudilo v zachráncích mého psa zaslouženou pozornost a následně i přehodnocení situace. Paní v popelnici je pěkně namol, chudák pes je její, takže se nebude zachraňovat pes, ale opilá paní. Celá akce sice nakonec dopadla na výbornou, ale přece jenom měla ještě jednu, pro mne velmi nepříjemnou dohru. O dva dny později jsem byla nakupovat v místním supermarketu, kde mě většina lidí přinejmenším od vidění zná, a koho jsem tam nepotkala? Odpověď je snadná, stačí k tomu jen jedna věta : „ Jé hele mami, to je ta paní, co jsme ji pomáhali ven z popelnice.“
